Školní prostředí by dnes mělo reflektovat potřeby pro výuku 21. století. Je tomu skutečně tak? A co to vlastně znamená? Zatímco u prostoru pro dospělé jsme se za posledních sto let posunuli od buňkových kanceláří přes „open space“ až po „activity-based workplaces“ a „workplace experience“, ve školách začínáme uvažovat o výukovém prostoru spíše jako o „learning landscape“.
Text: ONDŘEJ TUČEK, ZBYŠEK STÝBLO, VÁCLAV MUDRA
Při navrhování nových školních budov se často mluví o nutnosti tvořit prostředí pro výuku 21. století. Co to však znamená? Užití moderních technologií? Integraci nových pedagogických koncepcí? Otevřenost a flexibilitu? Je jisté, že i školní prostředí musí umět na uvedené změny reagovat, a proto hledáme nástroje, jak školy navrhovat efektivně a udržitelně.
Tvořit podmínky pro budoucnost, kterou mnohdy neznáme
Celý školský systém prochází neustálým, byť nerovnoměrným vývojem. Souvisí to s proměnami celé společnosti: Vznikají a zanikají kompletní hospodářská odvětví, objevují se nové převratné technologie a zcela se mění charakter komunikace, práce a její organizace. Školství se ve světle takového vývoje jeví jako poměrně konzervativní obor se značnou setrvačností. Vzdělávací programy se vyvíjejí velmi pozvolně a z principu nemohou zachytit společenský, technický a vědecký vývoj v reálném čase. Navíc dnes připravujeme děti na život a práci v podmínkách, které teprve nastanou v budoucnosti. Proto také školní prostředí musí umět reagovat na potřeby a nároky, jež zatím mnohdy neznáme.
Proměna výukového prostředí zajímavě kopíruje obdobnou proměnu jiného typologického druhu, a to proměnu budov pro administrativu. Způsob, jakým děti tráví svůj školní čas, se mění podobně jako styl práce dospělých v kancelářích – od rutinní, úzce vymezené činnosti směrem k větší různorodosti aktivit, pro něž vytváříme různorodá prostředí. Zatímco u prostoru pro práci dospělých jsme se za posledních sto let posunuli od buňkových kanceláří přes „open space“ až po „activity-based workplaces“ a „workplace experience“, ve školách začínáme uvažovat o výukovém prostoru spíše jako o „learning landscape“. Vývoj prostředí pro výuku jde zkrátka stále dopředu a je nutné jej sledovat a vytvářet podmínky pro budoucnost. S prostředím se totiž nerozlučně pojí socializační role školy.
V Bílé knize slovo architektura nenajdete
Základní celostátně platný dokument, definující jakýsi dlouhodobý ideál, představuje vládní Národní program vzdělávání v České republice, schválený v roce 2001 – tzv. Bílá kniha. Základní východiska a myšlenky v něm uvedené platí dodnes, lze však konstatovat, že navzdory dvěma dekádám existence nebyl program bohužel dosud bezezbytku naplněn.
Pokud by ovšem zadavatelé nových školních budov hledali v Bílé knize rámcová pravidla pro zadání architektonických návrhů, nenašli by je – slovo „architektura“ ani „budova“ se v dokumentu nevyskytuje. Nejinak je tomu bohužel v dalších strategických dokumentech státu. Přitom je všeobecně známo, jak důležitou roli hraje pro celý vzdělávací proces kvalita prostředí, kde se výuka odehrává. Architekti a projektanti školských staveb musejí při navrhování dodržet celý soubor legislativních požadavků a norem, ty se však týkají výhradně prostorových nároků a technických a hygienických požadavků na výukové prostory, jako je osvětlení, větrání apod. Žádný obecný strategický dokument, jenž by pomohl definovat nároky na kvalitu prostředí pro výuku, jeho standard, flexibilitu a variabilitu, nebo dokonce požadavky na prostory doplňkové či venkovní, u nás v současnosti nemáme. Poslední dokument zabývající se hlouběji všemi prostory škol s dostatečnou znalostí a historickou kontinuitou vyšel s ověřovací doložkou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v roce 1998, tedy před pětadvaceti lety.
Vrhá světlo na témata, která stála na okraji zájmu
Manuál, který vznikl v roce 2022 jako příručka zadavatelů školních budov, si neklade za cíl vyčerpávajícím způsobem a zcela zaplnit popsanou mezeru na poli strategických dokumentů, ale spíše pomoci pojmenovat témata, jež zůstávala trochu stranou zájmu. Jednotlivé kapitoly zachycují dosavadní stav poznání i příklady dobré praxe pro jednotlivé funkční a prostorové složky školních budov. Uvedené informace jsou následně vtěleny do modelových stavebních programů pro jednotlivé kapacitní kategorie v tabulkové formě. Rozhodně se však nejedná o typizační dokument, který by mohl platit obecně a pro jakoukoliv situaci. Každé zadání nové školní budovy je třeba připravovat s individuální péčí, znalostí konkrétní lokality, spádovosti i stupně vybavenosti v širším okolí. Hlavně by však mělo vznikat v interdisciplinární spolupráci mezi objednatelem, architektem a pedagogem.
Tématu nových školních budov se věnovala rovněž konference „reVize Typologie – školní budova jako výuková pomůcka.“ (viz revizetypologie.cz) Konala se 27. 4. 2023 na Fakultě architektury ČVUT v Praze, za účasti řady odborníků: pedagogů, politiků, veřejných i soukromých provozovatelů škol či praktikujících architektů. Na akci byly diskutovány různé zkušenosti s přípravou nových škol, soutěží, ale také limity legislativního prostředí a jeho plánované změny.
